27.3. 2018 Mirka Valašíková Křížová 8196x

“Nakojím miminko, usne, vezmu mu prso a chci ho položit – v tu ránu je vzhůru a brečí. Tak zase kojím, to pak blinká, škytá, brečí. Když ho chci položit, zase brečí. Co dělám špatně?”

Čtu a poslouchám tento povzdech dnes a denně. Novopečené mámy, které jsou rozčarované z chování svých miminek a cítí se být tak trochu na pokraji sil. Mají pocit, že je to jejich dítě nějaké divné. A taky mají pocit, že jsou asi špatné mámy.

Proč? Odpověď je vlastně docela jednoduchá. Protože naše očekávání a představy narazily na realitu. Dítě chce být oproti všem očekáváním s mámou.

Co jsme očekávaly, než se dítě narodilo? Buďme k sobě upřímné:

• kam ho položím, tam zůstane, nebude se moc hýbat
• ukázkově se nakojí, usne a dvě, ideálně tři hodiny se neozve
• brečí výjimečně
• je nenáročné a pořád se směje
• je pořád čisté
• nechá nás vyspat a spí samo celou noc (samozřejmě ve své postýlce s nebesy)
• prostě ideální dítě, jako z reklamy

Jaká je realita? A zase buďme upřímné:

• nedá se položit – jakmile se dotkne podložky, řve
• pořád se nějak vrtí, hemží, mručí, kňourá
• kojení vůbec není ukázkové, zalyká se, topí se, plive mlíko, pouští se a přisává, vrtí se, kadí, čůrá a zase se kojí
• moc nespí, protože je v neustálém kolotoči “kojí se – blije – čůrá – nemůže usnout – kojí se – usne – za 10 minut je vzhůru – čůrá – kojí se – blije” a tak dokola
• řve dost často
• vlastně nikdy není úplně v klidu a nehybné – dokonce ani když konečně spí!
• když není pokakané, je poblinkané, často obojí naráz

A ačkoliv už je mnoho z vás moudřejších a chápete, že miminko potřebuje hlavně vás, kojíte bez omezování, dáváte miminku možnost volně vylučovat, nosíte ho v šátku a spí s vámi v posteli, stejně je pořád tak nějak NESPOKOJENÉ. Neklidné.

“Panebože, jak to? Pošlu ti reklamaci! Kdo má na tohle mít nervy?”

Prvně připusťme myšlenku, že si to myslíme pouze MY, že je miminko nespokojené. Protože naše představa se dost lišila od reality. A my se té představy nechceme vzdát, lpíme pořád na představě dokonalého dítěte z reklamy.

Miminka pláčou, protože volají mámu, volají po naplnění svých potřeb. Někdy ale pro nás příčina vůbec nemusí být čitelná a miminko může být neklidné, i když jste si jisté, že má všechny fyzické potřeby naplněny. Můžeme se naučit miminku hodně rozumět, ale musíme vzít na vědomí, že ne každý pláč a neklid se dá rozklíčovat.

Zvykání na tělo

Mám dojem, že pro miminko je těžký i přechod z života v děloze do života mimo dělohu. Musí se naučit žít se svým tělem, které je obdařeno vrozenými reflexy a má svoje biologické potřeby. Na to, jak se s novým světem miminko vyrovná, má krom vaší péče jistě vliv i samotná povaha a temperament miminka.

Zkuste se do něj vžít: devět měsíců se miminko vznášelo ve vodě a bylo doslova součástí své mámy. Nemělo vůbec žádné tělesné starosti – bylo o něj po všech stránkách dokonale postaráno. Pak se narodí a fakt, že má vlastní tělo, pro něj musí být docela šokující. To tělo má zničehonic nové pocity jako hlad, žízeň, cítí strachy, nebezpečí, prdí, vylučuje, zvrací, říhá…

Pro děti, které jsou ještě dlouho po narození rády v jakémsi meditativním stavu, může být každý biologický projev jejich tělíčka rušivý. Miminko se v prvních týdnech po narození prostě nachází v takové přechodové krizi z duchovních sfér na materiální svět. Vaše láskyplná péče, kontakt tělo na tělo a naplňování vrozených potřeb mu pomůže vyrovnat se s tím, že má svoje vlastní tělo a naučit se v něm žít.

A pak je tu ještě druhý problém… A to ten, že máme my samy na sebe vysoké nároky. Zdráháme se dopřát si svaté šestinedělí a chceme hned po porodu fungovat na 100%. Přece “musíme” uvařit, napéct, vařit kafe návštěvám, žehlit, chodit se starším dítětem dvakrát denně ven a věnovat se mu, tak jak bylo doteď zvyklé… A prostě si nechceme dovolit odpočívat, čerpat energii a pomáhat tak miminku naučit se žít ve fyzickém těle.

A tak nejlepší, co můžete pro sebe i miminko po porodu udělat, je dopřát si klid v bezpečí svého domova, minimalizovat návštěvy, ven chodit s mírou a respektem k období, v jakém se právě nacházíte. Dopřejte vám oběma čas a trpělivost.

Měli jste někdy štěně?

Štěně bylo náročné, pořád pištělo, čůralo, chtělo jíst, mazlit se, vrtělo se, budilo se, člověk strávil 24 hodin denně péčí o něj a dělal to rád. Neobtěžovalo ho to, i když to bylo únavné. A nepřišlo mu to divné. Neříkali jste si: “To štěně pořád něco chce, je nějaké nespokojené!”

Jestli máte tuhle zkušenost, pak si představte, že stejnou péči a trpělivost věnujete miminku. Trpělivě naplňujte potřeby miminka – potřebu dotyku, nošení, sání, vyprazdňování mimo plenu (cože?!). Je to to nejlepší, co pro něj můžete udělat, aby se naučilo poznávat svoje vlastní tělo a žít v něm.

Je tu teda něco nebo někdo špatně?

Není. Vaše dítě není divné. Není to žádný vadný kus z výroby. Chová se úplně normálně. Potřebuje jen vaší trpělivost a důvěru oproštěnou od mylných kulturních očekávání. A tak všechny tyhle představy pusťte k vodě a prostě s vaším miminkem jen buďte. Dýchejte, kojte, spěte, noste a prostě jenom existujte. Jste přece ty nejdůležitější osoby na světě pro svoje miminka, která vyrostou rychleji, než by se nám líbilo. Rozmyslete si ještě tu reklamaci dítěte.

“Dítě není elektrospotřebič, ke kterému si můžeš nastudovat návod a když ho dodržíš, tak ti výrobce v případě poruchy vrátí peníze. Dítě je člověk jako každý z nás a nikdo ti žádný záruční list nevystaví – ty jsi jeho výrobce.”

Radka Besedová, moudrá máma tří dětí